Občas se to stane i nejlepším z nás
Úhyn ptactva po celém světě sledují ornitologové s úděsem. Není to jenom fenomén ledového mezidobí, mnozí vědci již pojmenovali tuto část časové osy jako čtvrté velké vymírání druhů. Nejsou to jenom nemoci jako , ale jsou to také špatné životní podmínky, znečištění prostředí, kácení a ničení přirozeného prostředí, otrava plasty a potravy, nedostatek potravy. Je toho spoustu a tou největší hrozbou pro všechny jsme právě my.
Meteorit, výbuchy, sucha, člověk
Tři velké vymírání před námi byly vždy zapříčiněny nějakou katastrofou přírodního rázu, ať už to byla velká sucha nebo zásah meteoritu, erupce. Nikdy to ale nebyla forma života, která by v takovém měřítku zahubila tolik druhů najednou. Člověk za svoji existenci již několikrát vyhubil bezpočet druhů, které tu do té doby existovaly, dnešní „tempo“ jakým zvěř okolo nás vymírá společně s rostlinstvem, je až nevídaný. Je to možná nejhorší vymírání druhů vůbec, protože valná většina z příčin vymírání je možná ještě horší než si přiznáváme. Někteří říkají, že to zahojí čas. To se ale nestane, protože zvířata se nedokáží tak rychle adaptovat a některá jsou zkrátka až příliš citlivá. Ne, že by snad takových vymírání nebylo dost. Ale už jen to, být označován jako příčina, je něco, co si nikdy nesmažeme z trika. Nejhorším je to, že jsme stále pevnou součástí tohoto ekosystému, a jestli zahubíme okolí, nutně zahubíme i sebe.
Proč se vlastně starat?
Říká se často, že jeden člověk nic nespraví. To by ale potom nikdo nic nedělal a všichni by si jeli „svoje“. To by takhle nešlo. Pokud někdo chce svým dětem odkázat jeden velký odpadkový koš, budiž, ať si to ale dělá na svém pozemku. Valná většina z nás určitě nechce, aby naše děti a vnoučata ani nevěděla, co to je lední medvěd nebo jak vypadá orel.