Dnes už pomalu i malé děti vědí, že pokud chce být člověk zdravý a obecně fit, potřebuje sportovat. Nemusí se jednat o sport na té nejvyšší úrovni, ale často bohatě postačí si zajít zaběhat, vyjet si na kole nebo v případě starších ročníků pomůže i delší procházka nebo práce na zahrádce. Zkrátka a jednoduše, kdo nic nedělá, ten chátrá. A to nejen na těle, ale rovněž i na duchu. S fyzickou aktivitou by měl jít ruku v ruce i duševní rozvoj. Teď tím není myšleno vyplavování hormonů štěstí, což je při sportování standardem, ale myšlenky fair play, které pak může každý jeden sportovec zužitkovat i mimo sportovní život.
A právě to jsou myšlenky, které prosazuje také Sokol, naše nejstarší tělovýchovná organizace. V dobách největší slávy měla sta tisíce členů, ale na jejím fungování se negativním způsobem podepsaly dvě diktatury. První, Nacistická, dokonce Sokola zakázala. Po osvobození to chvíli vypadalo, že se národ dočká obrody této organizace, ale s nástupem komunistické strany k moci tyto naděje byly smeteny. Obrody se dočkal Sokol až po roce 1989, kdy konečně padl komunistický režim.
Možná by se mohlo zdát, že Sokol, který stále vyznává hodnoty, jež se zrodily v druhé polovině devatenáctého století, bude organizací zkostnatělou a nemoderní. Jistě, v mnoha ohledech je to pravda, ale s příchodem mladších ročníků se i ona přizpůsobuje dnešní moderní době. To se projevuje hlavně na cvičebních metodách, které nevycházejí z dob Tyrše, ale z nejnovějších poznatků. Už se tedy necvičí pouze s kužely, ale například i s posilovacími gumami a dalším moderním náčiním. U pomůcek to však nekončí. Zcela běžné jsou v současnosti pro Sokol i cviky zumba, pilates nebo dokonce parkur, tedy aktivity, které byly za obrozenců zcela neznámé. Díky tomu se však přidává čím dál tím více mladých lidí, kteří s těmito druhy cvičení mají své zkušenosti.